Robert Poch

Sebevydavatel

Titul zakoupíte na webu distributora Kosmas s.r.o.

Obálka Stíny jeviště

Prolog

„Život je jako dlouhý stín nízkého stromu,
který se neodvratně zkracuje, s vycházejícím Sluncem.

Napsal jsem tuhle knihu během tří měsíců. Bušil jsem do klávesnice, viděl jsem ulice města jako stíny jeviště, a jeho obyvatelé jako nějaké podivné siluety v ovzduší. Po celý ten smutný čas, oněch zhruba sto dní, kdy jsem psal, kdy můj děda umíral, kdy já bděl vedle něho, já věřil, že Smrt posečká, ale nepočkala. V ten den, kdy dědeček vydechl naposled, jsem nechal okno otevřené. Sluneční paprsky barvily stěny zlatavými obrazci, vzduch voněl, jírovec za okny se pomalu zbavoval listí, ve vánku tiše šuměl. Kolem okna poletovali hýlové, kosi, stehlíci, sýkorky, vrabci. Občas usedli na parapet i brhlíci, mlynaříci s pěnkavami. Otáčeli hlavičkami, zacvrlikali. Když dědeček odešel, rozletěli se všichni ti lehouncí, vznášiví zpěváčci do lesku nebe. A já zůstal na celý svět úplně sám. Dědečkova duše, zbavená tíhy kostí a masa se potuluje, kdo ví kde; přijde mě občas navštívit, nakouknout do mého světa přecpaného všedními starostmi a spoustou trápení. Namítnete mi – tohle „šumperáci“dělají rádi, mají pocit, že jsou nejchytřejší lidi v kraji – duchové přece neexistují, děda onemocněl, prostě umřel a hotovo. Leží v hrobě. Po smrti nic není. Ale já vím, není to pravda. Jsou světy za mlhou. Existují jiné dimenze. Přece člověk, jeho přání, sny a touhy nezmizí jen tak! Nevypaří se do prázdna. Vždyť i voda, když se odpaří, destiluje… Stačí mi, když se podívám na děje v přírodě. Třeba motýl. Housenka neví o kukle, kukla neví o motýlovi. Tohle si myslím, že je to tak i s námi lidmi. Tady na Zemi, v tomhle divném světě, jsme jako housenky a smrt je přerod do jiného stavu… V podhorském městečku, o kterém místní lidé tak hrdě říkají, že je bránou Jeseníků a malou Vídní. „Šumperáci“ se rádi chlubí. Třeba tím, že ve městě je radnice. Hned dodávají, postavená v letech 1909 – 1911 ve stylu saské neorenesance se secesionizujícími detaily. Stojí uprostřed historického náměstí, na původním místě gotické, renesančně upravované radnice, připomínané už před pěti stoletími. Tohle mě má ohromit? Dnes v opravené budově úřaduje starosta, spolu s radními, zastupitelstvem, mnoha úřady…, ale zas na druhou stranu z jejich výplat prosperují obchodníci, řemeslníci a ti, kdo poskytují různé služby. Od chvíle, co děda zmizel v mlze, sedávám na lavičkách různě rozesetých po městě, naslouchám, pozoruji „šumperáky“. Lovím letmé útržky vět s nádechy pocitů. Snažím se uhodnout z grimas v obličeji, v řeči těla, v posuncích, v tom, co se mnozí marně snaží přede mnou ukrýt, jací vlastně lidé v městečku bydlí a žijí.